Rekonstrukce vztahů: Mosty, které nespálíš, ale přestavíš

Dřív jsem byla ten typ člověka, který pálí mosty. Když vztah nefungoval, něco bolelo, když jsem se cítila zraněná – jednoduše jsem se přestala bavit. Táta, máma, sourozenci, první lásky, přátelé… Byla to moje obrana. Vlastně jsem si sama zakazovala mít blízké vztahy, protože jsem už nechtěla zažít zklamání, bolest ani tlak očekávání.

Ale letos se něco změnilo. Už od začátku roku jsem cítila, že téma mé osobnosti, které jsem roky řešila, se uzavírá. A že teď přichází na řadu něco ještě citlivějšího – VZTAHY.

Dělej věci jinak

Poslední tři měsíce byly očistné. Jako by mi život opakovaně šeptal (někdy spíš křičel):

Jestli chceš opravdu žít, dělej věci jinak.

Začala jsem víc naslouchat svému tělu a zároveň se mi před očima skládaly vzkazy:

• Zbav se strachu z toho, co nemůžeš ovlivnit.
• Pusť všechno, co do tvého života a těla už nepatří.
• Přestaň hledat pomoc venku. Máš nástroje, použij je.
• Materiální jistoty neexistují.
• Odpoj mysl. Tělo ví.
• Zanech vše, co není v souladu s tvým záměrem ŽÍT.

V jednu chvíli jsem si všimla, že ať říkám cokoli, manžel mě neslyší. Uvolňovala jsem uvězněné emoce, komunikovala bez silných emocí, snažila se. Ale něco tomu pořád chybělo. Pořád jsem se ptala sama sebe:

Co mám udělat dál?

Pomohla mi tanečně-pohybová terapie (Akademie Alternativa), laskavé vedení lektorky Zuzky Románové (Centrum SEBA) i Summit partnerství 2025 (Petra a Martin Vystavělovi), kde jsem si uvědomila jednu zásadní věc – náš vztah stojí na velmi vratkých pilířích.

Snažila jsem se ho držet, opravovat, lepit. Ale někdy je upřímnější přiznat si, že takhle už to nepůjde. Poděkovat, rozloučit se, uklidit si po sobě… a možná začít znovu.

Most na houpačce

Najednou jsem náš vztah viděla jako most – jenže se sloupem uprostřed, který se kýve jako houpačka. Já už byla uprostřed, ale manžela jsem nikde neviděla. Nechtěla jsem se vracet zpátky, zároveň jsem cítila, že pro něj je obtížné dojít doprostřed. Kdybych mu hodila záchranné lano, zůstali bychom jen viset jeden na druhém, závislí, nevyrovnaní.

A já už závislost nechci!

Bylo pro mě silné si přiznat, že jsem ten most postavila já – na pilířích jako ochrana, záchrana, kontrola, tlak, zodpovědnost, očekávání. Přes všechnu snahu komunikovat jinak se za tím pořád schovávala tahle struktura. A já už ji dál nechci živit. V hloubi duše cítím, že s manželem máme společnou cestu, ale náš vztah se stal nefunkčním a vyčerpávajícím.

Rozhodla jsem se ten most zbourat. A po sobě uklidit. Vzniklo prázdno.

Co dál?

V tu chvíli jsem nechtěla mezi námi nechat jen prázdno. Vzala jsem papír a napsala si nové pilíře, na kterých bych chtěla vztah stavět:

Důvěra, respekt, láska, loajalita, zájem, sebevědomí, svoboda, péče, pozornost, bezpečí, živost, hravost, přijetí, dotek, hranice.

Jakmile jsem to udělala, začalo se měnit něco hluboko ve mně. Tělo vibrovalo, bolela mě hlava, cítila jsem potřebu pohybu. Každá myšlenka nesená starým tlakem byla najednou jako rána do těla. V jednu chvíli jsem si říkala:

Proč jsem to udělala, když to tak bolí?

A pak mi došlo: Lepší teď, vědomě, než později skrze nemoc a další závislost na pomoci zvenčí.

Po pár dnech jsem se cítila znovuzrozená. Jiná. Volnější. A i v komunikaci cítím rozdíl.

Co bude dál? Těžko říct. Možná ten most postavíme společně znovu. Možná každý s někým jiným. Možná ještě jinak. Čas ukáže. Vím jen jedno:

Vždycky existuje cesta.

A někdy začíná v okamžiku, kdy jsme připraveni zbourat to staré a prozkoumat, co všechno je vlastně možné.

Jaké pilíře tvoří ten tvůj vztah? Poděl se se mnou v komentářích nebo zprávě, ráda si přečtu tvoje zkušenosti.