Moje žena mě nepotřebuje… O ženě v mužské energii

Byla jsem více mužem než ženou, a to utlumilo mou sexualitu. Myslela jsem si, že když se stanu ženou a dám prostor svému muži, náš vztah se vzchopí a bude jím proudit živá energie. Ale…

Proč jsem byla více mužem?

Když jsem byla malá, říkala jsem: „Jsem napůl holka a napůl kluk, protože mamka se sestrou chtěly holku a táta s bráchou kluka.“ Místo panenek jsem si raději hrála s legem a skládala puzzle. Chodívala jsem za dědou, abych mu pomáhala v dílně. Vždycky mě lákala práce se dřevem. Chtěla jsem hrát šachy, a protože jsem je hrála závodně, vyrůstala jsem v klučičím kolektivu.

Více jsem si rozuměla s kluky než s holkami. Cítila jsem jejich zranitelnost i sílu zároveň. Nebyly tam intriky ani pomlouvání. Bavilo mě povídat si s nimi o holkách a dávat jim náhled do tohoto komplikovaného světa. Cítila jsem se mezi nimi respektovaná. Pak se ale něco změnilo. V době, kdy jsem se začínala stávat ženou, přišla velká krize.

Kde načerpat ženskou a mužskou energii, když chybí vzory?

Táta byl alkoholik – psychicky i fyzicky nepřítomný, nebo se projevoval jako cholerik. V mých 14 letech začal být paranoidní a situace se stala neúnosnou. Přemlouvala jsem mamku, aby se s ním rozvedla, ujišťovala ji, že to zvládneme, a pomáhala jí hledat práci. Převzala jsem roli muže, který mi v rodině chyběl.

Ze dne na den jsem skončila se šachy, aby táta neměl další záminky k hádkám. Opustila jsem tím oddíl, který byl pro mě druhou rodinou. Na šachový tábor jsem sice jezdila dál, ale jedna generace odešla a najednou mé vzory zmizely. Neměla jsem se o koho opřít. Postavila jsem kolem svého srdce zeď, aby mě muži nemohli zranit, a stala se oporou sama sobě. Tím jsem uzavřela i ženu v sobě.

Všude, kam jsem přišla, jsem posilovala svou mužskou část – logiku, řád, vedení, strukturu, rozhodnost. Věděla jsem, že muže nepotřebuji, protože se o sebe dokážu postarat. Neměla jsem potřebu hledat vztah, ale nebránila jsem se myšlence založit rodinu, pokud by se objevil „ten pravý“.

Kdo je ten pravý?

Přitahujeme si partnery se stejným zraněním. Máme pocit, že nám druhý rozumí, protože zažil podobné věci. Po několika letech se nám to začne zrcadlit a do hry se dostávají obranné mechanismy. Když člověk ještě nemá děti, má svobodu odejít. Můžete žít vedle sebe a užívat si jen hezké chvíle. V těch ostatních se dá ukrýt nebo utéct.

S dětmi ale přichází nový level. Rodičovství přináší obrovský tlak – změnu životních návyků, únavu, nedostatek volného času, neustálou potřebu dávat pozornost. Pod takovým tlakem se začínají ukazovat naše zranění a nevyřešená témata. Nastupujeme do rolí mámy a táty a hrajeme podle scénáře, který jsme viděli. Podvědomě používáme vzorce chování, které jsme si nahráli od svých rodičů do věku sedmi let.

Ačkoli se snažíme dělat věci jinak, tyto vzorce se objevují ve chvílích vyčerpání nebo nenaplněných potřeb. Lze je změnit, ale vyžaduje to vědomou práci a přijetí pomoci.

Mně se to nejvíc spustilo s druhým těhotenstvím a porodem. Byla to dvojnásobná zátěž a tím, že to byla holčička, která potřebovala maminku v ženské energii, se začala ozývat má zraněná žena.

Měla bych být ženou, ale jak?

Co mě k tomu vedlo? Nejdříve to bylo kvůli dětem – abych jim mohla dávat bezpodmínečnou lásku. Pak kvůli manželovi – abych se nebránila intimitě. A nakonec kvůli sobě – abych začala skutečně žít a naplnila své poslání.

Nebyla to jednoduchá cesta. Vynořily se potlačené emoce a já nevěděla, co s nimi. Byla jsem zoufalá, topila se v úzkostech a depresích. Stále mě to vracelo do mužské role, ale tam byl nepřítomný cholerik. Chodila jsem na různé terapie, setkávala se se ženami, učila se cítit svou ženskou energii. Zároveň jsem se snažila kultivovat i svého vnitřního muže. Pomocí tanečně-pohybové terapie jsem se spojila se svým tělem. Vědomě jsem si všímala, kdy mě to vrací zpět.

A teď jsem tady. Dospělá žena s otevřeným srdcem, která chce vedle sebe muže, a ne hodného kluka.

Co se teď děje?

Momentálně vedle sebe cítím malého kluka, který touží po pozornosti a lásce. Vím, že já mu ji dát nemohu. Má to jen chvilkový účinek. Do své síly se musí postavit sám a objevit lásku k sobě. Je těžké sledovat, jak druhý trpí, a nepomoci mu – ale pokud bych to udělala, situace by se stále opakovala. Už se to totiž stalo.

Můj vnitřní muž už začíná být naštvaný a nejraději by řekl: „Seš v pr..li a jsi jediný, kdo s tím může něco dělat.“

Ale vím, že to takhle nefunguje.

Čím více se stávám terapeutkou, tím méně tuto roli chci hrát ve vztahu. Nechci vytvářet tlak. Přemýšlím, jak se k tomu postavit, a poslední dobou si kladu jedinou otázku:

Co můžu udělat pro to, abych zůstala ženou plnou energie?

Hledám cestu, kterou se vydat. Nechci dělat unáhlené závěry. Nechci být znovu mužem. Nechci ztrácet svou energii, když může pomoci mnoha lidem. Doufám, že se mi brzy ukáže směr a nebudu v té nejistotě příliš dlouho. Vím, že vše má svůj čas. Věřím, že když si každý dovolí být sám sebou v plné síle, může být vztah vzájemně vyživující místo vyčerpávajícího boje.

Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi ženskou a mužskou energií? Jak to prožíváte ve vztahu? Podělte se o své zkušenosti v komentářích. 🧡