Dno nebylo koncem, ale novým začátkem

Tento příspěvek se dotýká tématu smrti. Možná je to pro tebe citlivé téma a můžeš cítit, že to na tebe má negativní vliv. Mým záměrem není vzbuzovat nepříjemné pocity. Smrt je přirozenou součástí života, a myslím, že bychom se jí neměli bát. Tento příběh vychází z mých vlastních myšlenek a emocí, které možná prožívá mnoho dalších lidí, aniž bychom o tom věděli. Sdílím ho s nadějí, že i když čelíme těžkým chvílím, vždy existuje cesta ven a nemusíme na to být sami.

Když bolest přebírá vládu

Bylo mi 30 let a najednou jsem stála na rozcestí života a smrti.

Jednoho letního odpoledne jsem šla uspat dcerku v kočárku do lesa. Cítila jsem obrovskou vnitřní bolest. Cítila jsem se na dně a zbytečná. „To, co dělám, akorát ubližuje druhým.“ byla jedna z myšlenek. S manželem jsme byli oba vyčerpaní a nenacházeli jsme společnou řeč. V tuto chvíli jsme spolu několik dní nemluvili.

Co dělat dál? Má smysl žít?

Při pomyšlení na smrt jsem cítila obrovskou úlevu a klid. Po tom jsem toužila.

Má smysl, abych na tomto světě zůstávala? Ptala jsem se sama sebe.

Kvůli dětem? Jenomže, co když se děti lépe vyrovnají s mou smrtí než s tím, že jsem psychicky labilní a budu je jen trápit? Pocity mě unášely k dopisům na rozloučenou, aby to pro ně bylo lépe zpracovatelné.

Racionální já proti emocím

Už jsem měla podobné myšlenky, když jsem byla na ZŠ. Tenkrát jsem si říkala, že bych to neudělala kvůli lidem, kteří mě mají rádi. Teď jsem ale měla problém lásku druhých cítit. Najednou jsem měla pocit, jak by se všem ulevilo, ale hlavně mně.

Ale jak to udělat? Vzpomněla jsem si, jak jsme na střední škole s jednou spolužačkou přemýšlely nad ideální sebevraždou s jakýmsi černým humorem a nadhledem. Možná to může být pro někoho citlivé téma, o kterém by se nemělo přemýšlet, natož mluvit, ale mě ta vzpomínka zachránila život.

Měla jsem totiž vysoké nároky:

• Musí se to 100% povést.
• Musí to být rychlé a bezbolestné.
• Nechci někomu způsobit trauma tím, že mě najde nebo srazí.
• A také bych musela mít schopnosti pro realizaci.

Tyto myšlenky mě odvedly od mých pocitů zbytečnosti, jelikož jsem cítila tu legraci, kterou jsme si při této diskuzi užily. Pro mě ideální sebevražda nebyla realizovatelná, takže jinak.

Co by na to řekli ostatní?

Uvědomila jsem si, že s těmito myšlenkami by mě asi někdo chtěl zavřít do léčebny, tak to asi nebudou dobré myšlenky. Věděla jsem, že to musí ven. Zavolala jsem mamce a řekla jí o svých myšlenkách, abych je dostala z hlavy.

A povedlo se, ale to nebyl konec.

Ty pocity tam stále byly...

Rozhodnutí žít

Musela jsem se rozhodnout, co dál. Žít takhle dál znamenalo jen přežívat a uvnitř trpět. Postupně jsem měla i pocit, že když s tím něco neudělám, tělo si to zařídí. Ať už to bude nehoda nebo nemoc.

Jaké je to ale skutečně žít? Vždyť nic jiného neznám a teď mám přeci vše, co jsem si kdy přála. Uvědomila jsem si, že žiji jen pro druhé, a proto, abych je svou smrtí neranila.

Tady bude asi problém…

Rozhodla jsem se zjistit, jaké je to cítit skutečnou životní energii. Začala jsem hledat pomoc a poznávat sebe sama. Terapeuti a léčitelé mi pomohli s uvolňováním bolesti, kterou jsem cítila v těle, a hlavě to dávalo smysl. Cítila jsem, že jsem na správné cestě k uzdravení.

Nový život

Jednoho dne jsem jela sama autem a přišla zkouška. Hlavou mi problesklo:

„Kdybych teď strhla volant, tak narazím do tamtoho stromu a je vyřešeno.„

Při té představě jsem pocítila, jak mým tělem prochází obrovský klid a úleva. Nic už nebude bolet, nic nebudu muset řešit. Měla jsem pocit, že ničeho nelituji, vše jsem prožila tak, jak jsem chtěla. Můžu odejít.

Jako bych prožila poslední chvíle před smrtí. Mé racionální JÁ se nehodlalo vzdát a vědělo, že jestli nezměním myšlenky, pak se může stát cokoli.

Rozhodla jsem se žít!!!

Procítila jsem svou smrt. Respektive smrt svého starého já, které bylo tak moc unavené a zraněné. Nechala jsem ho jít a rozhodla jsem se dát prostor novému životu v tomto těle.

A stálo to za to, protože teď skutečně žiji svůj život za sebe. Ale o tom zase třeba jindy.

---

Možná právě teď procházíš něčím podobným – pocity beznaděje, život ti nedává smysl nebo cítíš zlobu a nenávist vůči ostatním. Ze své zkušenosti ti můžu říct:

Stojí za to žít, a když jsem cestu našla já, ty můžeš taky.

Někdo mi řekl, že na dně je nejlepší, že se od něj můžeš odrazit. Ale ještě mi trvalo dva roky, než jsem se prodrala tou haldou bahna, které bylo nade mnou. Nebylo to vždy jednoduché a i dnes se mi vrací stará zranění. Nejlepší na tom všem ale bylo, že už vím, jak je léčit, protože dolů už se vrátit nechci.

Jsem mnohem silnější, než jsem kdy byla. Konečně cítím, že ve mně koluje život.

Měním zažité vzorce a pracuji na sobě. To ovlivňuje i ostatní kolem mě. Mnoho situací dokážu vidět s nadhledem a řešit je s lehkostí. Vnímám, jak se proměnily vztahy v mé rodině, kde místo uzavřenosti, nepochopení, nezájmu a boje cítím větší harmonii, naslouchání, respekt a lásku. Mám zase chuť poznávat svět, smát se, zpívat si a tančit.

Nyní jsem vděčná za všechno, co se mi stalo, a že jsem to tenkrát zvládla. Díky tomu vznikl projekt Duše člověka, jehož prostřednictvím můžu dělat to, co mě naplňuje a pomáhat druhým na jejich cestě.

---

Pokud hledáš na své cestě podporu, inspiraci nebo jen někoho, kdo tě vyslechne, jsem tady pro tebe.
Sleduj projekt Duše člověka na sociálních sítích a buď součástí komunity, která roste.
Chceš si o svých prožitcích popovídat? Podívej se na termíny konzultací nebo mi napiš e-mail.
Zajímá tě, jak porozumět svým emocím a najít cestu ke stabilitě? Mám pro tebe kurz Klíč k emoční stabilitě, který tě provede každým krokem.

Věř mi, stojí to za to.

A ty máš v sobě vše, co potřebuješ k tomu, abys žil/a plně a šťastně.

I TY JSI DŮLEŽITÝ/Á!