Donutila jsem ho…

24.5. 202567x0 Komentářů

„A ty nepiješ, protože nechceš nebo nemůžeš?“ zeptal se nedávno kamarád manžela.

Byla to otázka, kterou jsem často cítila ve vzduchu, když jsem byla ve společnosti jeho přátel a rodiny a on se rozhodl odmítnout alkohol. Teď již byla vyřčena.

Dříve jsem měla pocit jako bych já mohla za to, že on si neužívá, neuvolní se apod. Cítila jsem se být trnem v oku ostatním, jelikož věděli, jaký mám vztah k alkoholu.

Můj táta byl alkoholik, proto jsme téma alkoholu v našem partnerském vztahu řešili od začátku a o svých pocitech jsem s ním otevřeně mluvila. Nikdy jsem ho ale nenutila, aby nepil. Jen jsem mu ukazovala jinou cestu.

Nebyla to má zodpovědnost

Často jsem cítila, že mi ostatní dávají zodpovědnost za jeho rozhodnutí. Měla jsem potřebu obhajovat se a vysvětlovat, jak to máme, aby mě ostatní přijali takovou, jaká jsem a ne jako manipulátora či diktátora. Uvědomila jsem si, že tato slova a pohledy druhých ve mně vyvolávaly pocit viny za jeho „neštěstí“. Chápala jsem, že ho chtějí chránit, ale já ho chtěla chránit také, ale ne tím, že bych ho k něčemu nutila.

Pocit, že vás někdo k něčemu donutil je vlastně role oběti.

Donutit druhého k něčemu může člověk pouze násilím a pak se z něj stává oběť fyzického násilí. V ostatních případech máme vždy volbu, i když není jednoduché ji udělat.

Vystoupit z role oběti a přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí vyžaduje vnitřní sílu.
Čelit nepochopení ostatních, změnit své návyky a vzorce chování.
To nám dává svobodu a stáváme se tvůrcem svého života.

Manžel: „Bylo fajn říkat, že nechci. Vnímal jsem to jako mé rozhodnutí, ale když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem vlastně musel.“
Já: „Donutila jsem tě otevřít své srdce.“
Manžel: „Pod to se ti klidně podepíšu.“

V tomto dialogu jsem necítila tíhu zodpovědnosti jako dříve, ale musela jsem se smát. Ani já už nejsem obětí toho, co si o mě druzí myslí.

Proč to dělám?

Baví mě a naplňuje mě, když lidé překračují své limity. Nachází sami sebe a staví se do své síly. Odhazují masky a vylézají z ulity. Odhazují okovy svých vzorců chování a stávají se svobodnějšími. Dívají se na svá zranění z nadhledu a s pochopením. Stávají se jistější, klidnější, sebevědomější a radostnější. Vnímám změny, které se v nich dějí skrze jejich chování, postoj i pohyb.

Nepřebírám za nikoho zodpovědnost ani nikoho nenutím. Ukazuji cestu, kterou se může vydat.

Taková jsem já.

Jsem pro ostatní zrcadlem, do kterého se třeba nechtějí podívat a tím může vzniknout pocit, že jsou nuceni. Nabízím pouze odraz jejich vnitřního nastavení. Člověku, který má zájem na sobě pracovat, vytvářím bezpečný prostor, kde najde porozumění, různé pohledy a impulsy ke změně.

Mohu být tvým největším fanouškem na cestě osobního rozvoje.

Změny se nedějí mávnutím kouzelného proutku, ale dlouhodobou vnitřní prací. Pohledy a podpora z venku nám může velmi pomoci, pokud nezasahuje do našeho vnitřního prostoru tím, že nám tam vkládá to, co není naše.

Nauč se naslouchat svému srdce, které tě povede.